Dnes je ale krásně, že?

Den začal špatně a chystal se skončit ještě hůř. Autobus byl jako obvykle nacpaný k prasknutí. Házelo to se mnou do všech stran a moje rozmrzelost narůstala. Ale pak jsem ze zadní části autobusu zaslechla hluboký hlas: „Dnes je ale krásně, že?“ Ten muž byl sice skrytý za hradbou těl ostatních pasažérů, ale slyšela jsem jeho hlas, když popisoval jarní přírodu a věci, které jsme míjeli: kostel, park, hřbitov, hasičskou stanici. Za chvilku jsme se všichni dívali z oken. To nadšení bylo tak nakažlivé, že jsem se toho dne poprvé usmála. Dojeli jsme k zastávce, na které vystupuji. Podívala jsem se ke dveřím a uviděla jsem přitom našeho "průvodce": silnějšího muže s černými vousy, slunečními brýlemi a bílou hůlkou v ruce. Byl slepý! Vystoupila jsem z autobusu a všechno napětí bylo totam. Bůh ve své moudrosti poslal slepce, aby mi pomohl vidět. Abych viděla, že i když se něco nedaří, i když mi všechno připadá temné a smutné, svět zůstává krásný. Cestou domů jsem si po schodech prozpěvovala. Nemohla jsem se dočkat, až manžela pozdravím slovy: „Dnes je ale krásně, že?“